BISNET - OBEC BISKUPICE U JEVÍČKA

Kostel se v naší obci nacházel již v dávných časech středověku. Do roku 1775 to prý byl malý gotický chrám, zasvěcen stejně jako dnes sv. Petrovi a Pavlovi. Stál také na stejném místě, avšak byl obklopen hřbitovem. Na hřbitově se Údajně nacházela rovněž kaple s malým oltářem, zasvěcená sv. Trojici. Hřbitov byl v roce 1822 z hygienických důvodů zrušen a přemístěn za obec, kde stojí dodnes. Poslední vlastník Biskupic a okolí z rodu Liebštejnských z Kolovrat, Rudolf, zemřel v létě roku 1772. Zanechal za sebou ženu Marii Antonii z rodu Blilmegen a novorozeně, holčičku, která se jmenovala po matce. Dítě však zemřelo v Útlém věku (necelých osm měsíců). Ve snaze zajistit si všechny statky po svých blízkých zemřelých, provdala se Marie Antonie ještě jednou. Tentokrát se stal jejím vyvoleným vlastní strýc Kryštof z Bllimegenu, bratr jejího otce a moravský zemský hejtman. Tento příbuzenský vztah, který znamenal z hlediska církve těžký hřích, zůstal bezdětný. Aby Svůj hřích částečně odčinila, nechala Marie Antonie postavit v Biskupicích nový chrám. Starý kostel, který byl již v dezolátním stavu, byl zbořen a na jeho místě byl vystaven pevný pozdně barokní chrám. Podle některých Úvah zůstaly ze starého kostela některé zdi, které se staly součástí nové stavby. V září roku 1776 byl biskupický chrám sv. Petra a Pavla vysvěcen olomouckým biskupem. Uvnitř se nacházejí čtyři oltáře s relikviemi světCů Jana Nepomuckého, Václava a dalších. Pod kazatelnou je umístěna vyřezávaná práce, znázorňující křest Ježíše v Jordánu. Naproti je výklenek se sochou Panny Marie lurdské, kterou kostelu darovala v roce 1890 neznámá osoba. Od roku 1918 zde najdeme sochy sv. Josefa a Aloise. Dominantou chrámu je obraz sv. Petra a Pavla nad hlavním oltářem, který nechala zhotovit roku 1862 šlechtična Johanna Paccassi, toho času hospodyně u Josefa Schaaffgotsche v Biskupicích. Postupem času byly v kostele prováděny malířské, sochařské a řezbářské práce. Části oltářů byly také pozlacovány, byly vyměňovány dlaždice, okna, varhany. Svého času měl kostel čtyři zvony: malý, umíráček, prostřední a největší. Během světových válek byly zvony odebrány pro válečné Účely. Co se týká duchovní správy, fara se dříve nacházela vedle kostela, v místě zvaném "na spálenisku". Poté však byla duchovní správa do roku 1782 zrušena. Obnovena byla jako lokální kaplánka, přičemž kaplani bydleli v zámku hned naproti sakristii. Za nějaký čas byla zřízena na návsi vedle "staré školy" nová fara. Během staletí se v naší farnosti vystřídala celá řada kněží. Pamětníci si jistě vzpomenou na pátera Černoška, který odešel na odpočinek v době komunistické totality v roce 1959. Místo něho nastoupil Adolf Unger. Mladého nadšeného ducha vnesl do naší obce kněz Pavel Kupka, za kterého proběhly v kostele jisté opravy. Mimo jiné zde byla zřízena nová elektrifikace.

Ve středověku vedla hlavní stezka od Olomouce na Malou Hanou přes Úsobrno. Poté, co město Jevíčko začalo upadat, přemístila se obchodní cesta směrem na Moravskou Třebovou a vedla Nectavským údolím. V té době bylo nutné postavit při východu z údolí do roviny Malé Hané pevný hrad. Pro hrad Plankenberk byl výhodně zvolen nízký pahorek ukrytý mezi kopci. Celková délka hradu byla 120 metrů a největší šířka měla 30 m. Nejvyšší plošina měla jen valové opevnění, zesílené svislými palisádami. Na této plošině stála palácová budova o rozměrech 20 x 18 m.

Tajediná byla zbudována z kamene, jinak bylo všechno ze dřeva. Je možné, že palácová budova byla opatřena věží. Tu měla určitě také vstupní brána. Z hradu se sestupovalo branou do prvního předhradí, položeného o 20 m níže. Tam se nacházely dřevěné hospodářské budovy, stáje, komory a zbrojnice. Branou se sestupovalo na druhé předhradí, které jazykovitě vybíhalo směrem k údolí a bylo zakončeno věží. Vstup do hradu byl ze západní strany a brána byla zesílena dvojitým valem s palisádami. Studna byla také na západní straně hradu a přístup k ní byl z hradu chodbou, napůl zapuštěnou do země. Opevnění bylo zesíleno ještě měsíčkovitými valy před a za hradem. Hřbet kopce byl prokopán hlubokým příkopem, aby se zde znemožnil útok jízdy.

Plankenberk nechal postavit moravský markrabě Jan, bratr krále Karla IV.. V roce 1361 vykoupil Jan Biskupice od olomoucké kapituly, aby si zde ve výhodně položené krajině postavil pevný hrad. Jan měl dva syny, Prokopa a Jošta, které hodlal po své smrti podělit rovným dílem. Joštovi tak připadl hrad Plankenberk s Biskupicemi, Březinkami a zřejmě i Nectavou. To však již začalo mezi oběma bratry otevřené nepřátelství. Prokop se zmocnil Plankenberku a daroval ho lénem Ješkovi Puškovi z Kunštátu. Tento šlechtic pak ochotně ničil okolní Joštovy vesnice, a proto byl zažalován a roku 1399 vyobcován z církve. Zřejmě proto zastavil Prokop Plankenberk (v té době spíš už jen Hrádek u Jevíčka) Janu Boskovcovi z Brandýsa. V roce 1405 Prokop zemřel a Heralt Puška z Kunštátu zažaloval Boskovce z Brandýsa, že mu neprávem drží jeho hrad. Nastalo období bojů obou stran o vlastnictví hradu, během kterého byl Plankenberk vypálen a zničen. Nakonec dal Jošt roku 1412 hrad do dědického vlastnictví Heraltovi z Kunštátu, řečenému také ze Skal. V roce 1421 pronikli směrem od Poličky a Svitav na Moravu husité.

Obsadili Jevíčko a znovu vybudovali a obsadili Plankenberk, ze kterého vytvořili důležitý opěrný bod. Poté byl hrad opět dobyt a vypálen. Naposledy ožil ještě kolem roku 1467, kdy na něm dlel hejtman Václav Šatný. Ten měl vleklý spor s Olomoucí a dokud nebylo vše urovnáno, byl postrachem celého našeho kraje. Dnes nám zašlou slávu hradu v Nectavském údolí připomínají pouze nepatrné zbytky zdí. Každý hrad a hlavně každá zřícenina mají své pověsti. O Plankenberku se vyprávělo, že na něm straší. O půlnoci se vždy rozlehla údolím rána a byl slyšet hluk a třesk zbraní bojujících rytířů. V hájence pod hradem žil hajný, který o sobě říkával, že se nebojí ani čerta, natož nějakých strašidel. V hospodě se vsadil, že vypátrá, jak tos tím strašením na hradě vlastně je. Za tmy tam vlezl a usadil se pod stropem. O půlnoci hradem otřásla rána a z rozvalin vyrazil ohnivý býk. Z tlamy mu šel oheň, z nozder pára a oči mu sršely jiskrami. Býk vyrazil rovnou na hajného, ale ten nečekal a horempádem z hradu uprchl. Od té doby už o hradě s nikým nepromluvil. Od těch dob tam však ani nestraší. Na závěr ještě jedna zajímavost. Poblíž Plankenberku se měl nacházet ještě jiný hrádek, který byl posléze rovněž zbořen. Podrobnosti o této stavbě nejsou známy, zmínky o ní však najdeme v Kronice obce Biskupice (I. díl) a ve farní kronice naší vesnice.

            

Související odkazy

Základní škola byla v Biskupicích téměř 180 let. Nejprve se nacházela v kamenné chaloupce s č.p. 3 v parku naproti palírně. Mívala až 24 žáků, a proto není divu, že stísněné prostory brzy přestaly vyhovovat. V roce 1824 byla tedy zřízena jiná školní budova, opět s č.p. 3, kde nyní bydlí Sekerkovi. Roku 1876 byla tato škola povýšena na dvojtřídní a čítala až 182 žáků. Takovému množství dětí však byla škola malá a tak obec za 3000 zlatých koupila budovu starého pivovaru, č.p. 11 ("stará škola"). Roku 1878 se zde začalo vyučovat již jako ve škole trojtřídní. Svého času mívala přes dvě stovky žáků.

Asi dva kilometry východně od Biskupic leží v kopci osada Zálesí, která tvoří součást naší obce. V místě tehdejšího ovčína, pozdější hájenky č.p. I vyměřila vrchnost roku 1729 pozemky o stejné velikosti dvanácti osadníkům. V nadmořské výšce 465 m byly postaveny dvě řady proti sobě stojících chalup od č.p. 2 po 13. Osada byla pojmenována po jejím zakladateli, tehdejším biskupickém pánovi Norbertu Liebštejnském z Kolovrat.

Postupem času přibývaly další chalupy, které obývali domkaři a které daly osadě dnešní podobu. Obyvatelé Libštejna měli samozřejmě řadu povinností k vrchnosti, avšak měli i vlastní práva. Tato práva byla potvrzena na dřevěné tabulce, "cejchu", který musel být při vstupu do lesa viditelně nošen. Prvním právem bylo podzimní hrabání steliva - listí v lesích nejméně třicet roků starých. Hajný určil místa, na které se listí shromažďovalo a jednotlivé hromady označil čísly. Tatáž čísla vložil do klobouku, ze kterého si je osadníci losovali. Podle vylosovaného čísla si pak osadník odvezl určenou hromadu listí na zimu. Další právo obyvatel Libštejna bylo vyžínání trávy na některých označených místech. Dále pak směli osadníci sbírat roští spadané ze stromll.

Tuto činnost mohli vykonávat po celý rok kromě listopadu a prosince, kdy byly hony, vždy v Úterý a v pátek od východu do západu slunce bez jakéhokoliv náčinÍ. Domy na Libštejně byly většinou z nepálených cihel, které si lidé sami vyráběli. Pllvodní podlahy byly hliněné, později se nahrazovaly podlahami dřevěnými. Do roku 1900 byly střechy doškové, poslední došková krytina zmizela však až v roce 1924. K vytápění se používala kachlová kamna, ve kterých se topilo ze síně. Na otevřeném ohništi s komínem se zase topilo pařezy a vařilo se v železných hrncích. Kolem chalup nebyly zpočátku žádné ploty, místo nich tu rostly do konce 19. století angreštové keře. Osadníci si na živobytí vydělávali mimo jiné také tkaním.

To však postupně v době první světové války zanikalo, neboť mělo velkou konkurenci v továrně v Chornicích. Zpracovanou tkaninu z Libštejna odvážel faktor Štěpán Neubauer do továren v Šumperku a Šternberku. Zpátky přivážel peníze, novou surovinu na tkaní a hlávkové zelí, které se v osadě nepěstovalo. Dalším zdrojem příjmů pro těžce hospodařící obyvatele byl sběr hub a jahod, které se pak prodávaly v Jevíčku. Tato činnost však přilepšila osadníkům jen nepatrně, jejich jedinou výhodou byly spíše třešně, které jsou v okolí Zálesí vysazeny v hojném počtu a jejichž plody se také mohly prodávat. Nad osadou se nachází kaple, která byla postavena kolem roku 1889 na místě dřívější celo dřevěné zvonice.

Posledním šlechtickým rodem, který vlastnil biskupický velkostatek, byli Thurn - Taxisové. Než se jim však budeme věnovat, stojí jistě zato připomenout si některé zajímavosti, které se v naší obci udály zrovna v době, kdy zde pobývali. V roce 1894 je "Na filiálce" připomínána panská cihelna s vodovodem od rybníčka, který se tehdy nacházel za budovou. Tam také stávala "šlejfírna" (brusírna). V tomtéž roce se zmiňuje rovněž panská pila, která stávala u cesty do Jevíčka na místě dnešní vodárny. V roce 1910 byl od rybníčku zaveden nový vodovod do zámečku, zámku a dvora. Elektrifikace naší obce proběhla v roce 1920, zámek si tuto vymoženost dopřál až o deset let později. V roce 1922 byl v Biskupicích zřízen poštovní úřad a továrna na marmeládu byla rozšířena o lihovar. Rok 1933 je u nás ve znamení zřízení železniční zastávky. V roce 1937 proběhly na kopci Horka vojenské manévry. Dne 24. srpna přijeli tuto akci navštívit prezident Eduard Bend, předseda vlády Emil Hodža, ministr Šrámek a jiní státníci. Vojáci pro ně na Horce u kříže uchystali slavobránu. Delegaci měl přivítat biskupický starosta pan Berka s žákyní Jiřinou Procházkovou. Protože však přišli pozdě, nebyli na uvítání připuštěni.Nyní se však vraťme k Thurn - Taxisům. Ti patřili mezi významné německé šlechtické rody, jejichž nejdůležitější větev sídlila v bavorském Regensburgu (Řezno). Další sídla měli ve Vídni, v Loučni a posléze také v Biskupicích. Antonie Schaaffgotschová se roku 1871 provdala za rakouského generála Prince Lamorala Thurn - Taxis, se kterým měla dva syny. Starší Friedrich se stal po smrti otce dědicem velkostatku. Mladší Hugo byl důstojníkem u šestého dragounského pluku a padl za první světové války v Bukovině. Friedrich se v roce 1905 oženil s princeznou Eleonorou de Ligne, sestřenicí belgického krále a sestrou belgického velvyslance v USA. O tři roky později se jim narodila dcera Eulalie, která se v roce 1929 provdala do Bavorska. Co se vdavek týká, neměla to princezna vůbec jednoduché. Když dosáhla věku 21 let, nechali její rodiče prostřednictvím časopisu regensburské panující větve oznámit, že by se jejich Eulalie mohla vdávat. Za nějaký čas jela princezna se svojí matkou, kněžnou Eleonorou, na pohřeb jednomu příbuznému do Regensburgu, kde se obě setkaly s knížetem Albertem Thurn - Taxis, otcem šesti synů. Kněžna mu oznámila úmysly o sňatku dcery a kníže usoudil, že by svatba byla možná s jeho synem Rafaelem, bratrancem princezny. Poté je kníže pozval do své rezidence. v Regensburgu, kde se mohla princezna pomalu seznamovat se svým nastávajícím. Na svatbu, která se měla konat v rezidentské kapli v Regensburgu, byly konány velké přípravy. Snoubence měl oddávat regensburský biskup. Nevěsta však svého ženicha Rafaela odmítla s tím, že se rozhodla vzít si jeho mladšího bratra Filipa. Svatba s Rafaelem se tedy nekonala, okázalé oslavy byly zrušeny. Matka si oblékla smuteční šaty a odjela do Biskupic.

 

Princezna Eulalie zůstala vRegensburgu, kde byla dána do karantény, aby se vyjasnilo, není-li s Rafaelem těhotná. Po půl roce se konala tichá svatba s jeho mladším bratrem Filipem v klášteře v Nerezheimu. Brzy poté navštívili novomanželé Biskupice. Eulalie měla s Filipem čtyři děti a žila s ním v bavorském Hohenbergu. Majitel biskupického velkostatku Friedrich Thurn - Taxis měl kromě dcery Eulalie ještě dva syny. Starší z nich se jmenoval Jiří Lamoral a narodil se roku 1910. O šest let později přišel na svět mladší Hugo. Všechny tři děti spatřily světlo světa na zámku v Biskupicích. Friedrichovi náležely kromě Biskupic také statky Vranová, Vranová Lhota, Březinky, Hartinkov, Libštejn, Stará a Nová Roveň, Vysoká a od roku 1885 také sousední obec Jaroměřice. Celková rozloha panství činila k tomuto roku 2 377, 93 hektarů, přičemž naprostou většinu pÚdy tvořily lesy. Největším revírem byla Vranová Lhota s plochou 748,76 hektarÚ půdy. Lesnictví a zpracování dřeva vůbec tvořily nejdůležitější součást podnikání na velkostatku. Dnes lze jen stěží posoudit, jakým byl Friedrich Thurn - Taxis podnikatelem a do jaké míry byl u svých podřízených oblíben. U pamětníků, kteří se s ním stýkali, nacházíme relativně neutrální postoj k jeho osobě, nicméně občas bylo velmi těžké s ním vyjít v dobrém. Například v roce 1943 přistihl zámecký pán své dva zaměstnance, kteří z jeho lesa právě odcizili dřevo v hodnotě 4 Kč. Friedrich nařídil, aby byli oba provinilci okamžitě propuštěni. Hajný se pak musel u hraběte přimlouvat a poukazovat na to, že dělníků v lese je málo a práce hodně. Friedrichova matka Antonie i jeho manželka E1eonore se oproti tomu těšily dobré pověsti a byly ve svém okolí celkem oblíbeny. Antonie se dožila požehnaného věku devadesáti dvou let. Zemřela během druhé světové války, v roce 1942. Pohřeb v Biskupicích, který byl celebrován v češtině, se stal symbolem jejího odmítnutí nacistické ideologie. Ve dvacátých letech 20. století proběhla v Československu pozemková reforma, která přinesla určité změny také biskupickému velkostatku. Friedrich byl nucen přerozdělit část své zemědělské půdy novým vlastníkům, lesní hospodářství však zÚstalo zcela v jeho rukou.