Tradice a Historie
Pálení čarodějnic (Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine) jsou označení pro noc z 30. dubna na 1. května,kdy prý zlé síly vládly větší mocí než kdy jindy, tudíž byla pokládána za magickou. Je to velmi starý a dodnes živý lidový svátek. Tuto noc se lidé schází u zapálených ohňů a slaví příchod jara a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. O půlnoci měly nečisté a zlé síly moc škodit lidem, všichni také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Aby se hledač pokladu dokázal před silami úspěšně bránit, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou vodu a další předměty. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat, a bude jich plné nebe. Proto se této noci říká "noc čarodějnic". Na ochranu před čarodějnicemi, zlými duchy se na vyvýšených místech zapalovaly ohně (čarodějnice jsou výsledkem inkvizičních procesů). Postupem času se z těchto ohňů stával lidový zvyk „pálení čarodějnic“. Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Jinde se říkalo:"čarodějnici je možno srazit k zemi". Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli mládí a plodnosti. Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Košťata bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna, která potom vládla celé hostině a tanci - "čarodějnickému kolu" – to se tančilo pozpátku. Nesměl chybět ani kotel plný různé havěti. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány, ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili mnohýma praktikami:

* před vrata domu i chlévu se pokládali narýpané drny, dříve, než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat,
což jí trvalo až do rána, a její moc pominula, nebo se stavení kropilo svěcenou vodou.
Čarodějnice však nebyly jen zlé. Bývali to babky bylinkářky, které se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, ale i barev a vůní. Ani tyto hodné "čarodějnice" to neměly lehké. Většina z nich se ve středověku stala obětí "honu na čarodějnice".
Také tyto pravdivé události byli zachyceny na filmové plátno v českém filmu Kladivo na Čarodějnice od Václava Kaplického z roku 1963 v němž se události vyvíjeli asi takto.
V šumperském děkanství sídlil děkan Kryštof Lautner, který měl za kuchařku mladou dívku Zuzanu Voglickou. Děkan ji měl velmi rád, jako vlastní dceru a bral ji všude s sebou a to později mělo negativní vliv na jeho osud. Vše začalo tím, že žebračka Maryna Schuchová chtěla ukrást svěcenou hostii z místního kostela pro svoji přítelkyni. Ta jí řekla, že potřebuje svěcenou hostii, aby jí kráva dojila. Zato ji slíbila mouku na lívance. Žebračka měla hlad, a proto souhlasila. Nebylo to tedy žádné čarodějnictví, ale nevědomost a snaha najíst se. Byla u tohoto chycena farářem Schmidtem a uvězněna v losinském zámku.